Karikatury církve - DÍL DRUHÝ

Opět slovo úvodem: Tentokrát asi trošku citlivější téma než v minulém dílu, tak kdyžtak buďte shovívaví...
Jména jsou fiktivní, podobnost s lidmi z naší farnosti je čistě náhodná - pokud mluvím o někom konkrétním, tak jedině o sobě! :-)

• Církev jako BITEVNÍ POLE
  • Linda, 44 let: „No to snad ne! Co to má na sobě?!? To je hanba, dyť jí z toho leze úplně všecko, to se nehodí. Ti ministranti by taky měli stát rovně. Jejda, přišla ta nová, co se přistěhovala, to by se taky mělo zakázat ti přistěhovalci, vždyť je úplně blbá, vůbec sem napattří, nic neumí, jenom se furt válí doma…Ta písnička co byla na úvod se vůbec nehodila, navíc má být pomalejší. A už je žalm – no to teda vůbec nezazpíval hezky, já to umím líp. A jestli za mnou po mši přijde zas ta kráva Nováková, abych s něma jela na pouť matek, tak už ji fakt pošlu někam i s celou její nevychovanou rodinou. Společenství žen, s tím ať na mě nechodí - je to tam jedna blbka vedle druhé, děcka mají nevychovaný, akorát kecají o kravinách… To je hrůza v téhle farnosti žít.“
  • A tak dále, a tak dále… Církev BITEVNÍ POLE, to je věčný problém nás remcalů. Všechno víme líp, všechno umíme a všemu rozumíme, jsme ti, bez kterých by se farnost neobešla – na rozdíl od některých jiných jedinců... Vidíme v církvi to, co je špatně – a někdy to můžeme mít pravdu. Ale vidíme i to, co je dobře? A nezapomněli jsme náhodou při tom všem nadávání na modlitbu a vztah s Pánem?
  • Milá Lindo, vím, že je to těžké. Vím, že to dokonce často myslíš dobře a chceš pro svou farnost to nejlepší. A vím taky, že stejně jako Bůh miluje tebe, tak miluje i ty lidi kolem tebe – i když jsou (ostatně stejně jako ty a já) nedokonalí. A víš co? Oni dokonalí jenom tak nebudou. Někdy lidi dělají to nejlepší, co podle svých možností můžou – a stejně se může zdát, že to nestačí. A přestože když někdy i objektivně vidíme, že něco u těch druhých není v pořádku, jsme zodpovědní především za SVŮJ život a SVOJE povinnosti, které ve farnosti máme – ne za povinnosti těch ostatních… Ježíš říká krásnou věc, a pro mě je hodně optimistická: „Nechceš, abys jednou byla souzená? Tak prosím tě nesuď ani ty ostatní…“ Můžu někoho s láskou křesťansky napomenout, mluvit o něm s Ježíšem a modlit se za něj, poradit mu, říct mu svůj názor – ale ne nelítostně zkritizovat; třeba opravdu dělá to nejlepší, co v současnosti může. Koneckonců, ani já vždycky všechno nezvládnu…
  • „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ ;-)

• Církev jako STŘELNICE
  • Ludvík, 37 let: „Už před pěti minutama měla začít mše. Farář beztak zase zaspal. To je jasný, já ho znám, není schopnej ani na tu mši přijít včas! Kázání zas bude mít víc jak 20 minut… kdyby se to aspoň dalo poslouchat, ale nemá to hlavu ani patu. No, už je tady! A ještě se blbě xichtí a bude rádoby vtipnej. To je něco na mě!“ …myslím, že sem si můžeme všichni něco doplnit.
  • Církev jako STŘELNICE hodně souvisí s církví jako BITEVNÍM POLEM. Princip je stejný, jenom s jedním rozdílem – na střelnici je jediný terč a tím je váš/můj kněz. Je dobře viditelný a relativně nechráněný, takže se do něho dá docela dobře strefit. A věřte mi, že jsou lidé, kteří celý svůj křesťanský život žijí, jako by jeho jediným smyslem bylo kritizovat svého kněze. Co je kořenem téhle karikatury? To samé, co u BITEVNÍHO POLE – moje vlastní pýcha a vědomí (často falešné), že umím řídit farnost lépe, než můj kněz. Což je docela nelogický předpoklad… Nedávno jsme se bavili o nereálnosti ekonomických teoriích, založených na předpokladu, že „subjekt má dostatečné informace“ (nebo tak nějak). Nevím, jak vy, ale já si netroufám tvrdit, že mám natolik dostatečné informace o dění ve své farnosti, abych o ní mohla rozhodovat jako o celku – jistě, drby fungují docela dobře, ale kněz, který komunikuje i s lidmi, se kterými já v kontaktu nejsem, těch informací prostě bude mít vždycky víc… Ne všechny, ale víc.
  • Kněží jsou lidi. Lidi jsou hříšní a dělají chyby. I kněží jsou hříšní a dělají chyby. A často jsou taky unavení, podráždění, přepracovaní… Ale buďme rádi, že je máme, protože to vůbec není samozřejmé! Třeba jim to někdy úplně nejde, ale já věřím, že svou službu dělají tak dobře, jak to jenom dokážou – i když je někdy těžké přijmout některá jejich rozhodnutí. Koneckonců, oni jsou za farnosti zodpovědní před Bohem a před lidmi… My v církvi nejsme od toho, abychom kritizovali pana faráře, ale abychom byli s Bohem ve společenství věřících. A možná by nebylo od věci, místo nadávání a remcání, se za svého kněze modlit a být rádi, že ho vůbec máme :-)

Možná jenom krátké shrnutí - je dobře rozlišovat co je v církvi špatně a dobře. Ale je rozdíl v tom, jestli budeme lidi kolem a kněze jenom kritizovat, pomlouvat a nadávat na ně, nebo jestli na to půjdeme jinak. Jak? No s modlitbou na prvním místě - napřed zkonzultovat s Ježíšem to, co se mi nelíbí, co On na to říká, jestli se to, co si o tom myslím shoduje s Božím slovem... Napřed se modlit a myslet, až potom mluvit. Není na škodu taky zeptat se ostatních bratrů a sester na jejich názor - protože pokud jsem jediná nespokojená osoba z clé farnosti, možná je problém spíš u mě. Poprosit někoho dalšího o radu... A pokud rozlišíme, že je opravdu potřeba něco říct a na něco upozornit, tak potom tam (a jedině tam!), kde je to potřeba a kde to může způsobit dobro - poradit se s někým a zajít za knězem, ne řešit věci na rozích ulic...
Církev = vztahy; a to není a nikdy nebude jednoduché... ale rozhodně stojí za to občas pokorně sklonit hlavu před Bohem a před tím druhým :-)

V dalším díle pravděpodobně církev jako FAST FOOD, HOBBY-MARKET A MÓDNÍ PŘEHLÍDKA...

A tož tak no :-)