Aleluja, aleluja, aleluja... !

                Jak praví klasik „Su zmatená.“ …nebo něco v tom smyslu.

                Víte, nemám úplně stoprocentní moc představu o tom, jak to funguje ve všech farnostech Moravy, Čech, Slezska, Slovenska a vůbec celé katolické církve… ale něco tak trochu tuším.

                Miluju církev. A miluju svou farnost.

                Ale sami asi znáte, že to, že někoho milujete, ještě neznamená, že na něm nevidíte chyby, nebo že vás občas něco nezabolí a nezamrzí…

                Třeba zrovna dneska jsem si všimla jedné věci – po májové pobožnosti kněz říká/zpívá takovou tu větu „Raduj se a plesej, Panno Maria, aleluja!“ a lidi odpovídají „Neboť Pán v pravdě z mrtvých vstal, aleluja!“. Jsou to nádherny věty!!! Neexistuje pro mě krásnější věta, než „Kristus vstal z mrtvých“, vážně ne! (Možná teda ještě „Vezmeš si mě?“ by mě taky potěšilo… :-) )

                Nebo další – zpěv před evangeliem „Aleluja! – Chvalte Pána!“. Nebo zpěv „Svatý, svatý…“ Nebo slavnostní Velikonoční požehnání (takovy to zpívaný „Jdete ve jménu Páně aleluuja, ale-e-e-e-e-lu-u-u-já-á!“ načež obvykle následuje o polovinu polamejší „Bohu dííky, aleluuja, ale-e-e-e-e-lu-u-u-já-á!“ ). To jsou věty o RADOSTI! A ne jenom o nějaké obyčejné radosti!! Jsou to věty o radosti, která trvá věčně, o radosti, o kterou se člověk může opřít i když by nejraději skočil pod vlak. O radosti, o životě a o pokoji. O radosti z Boží lásky, která otevírá brány hrobů.

                Apoštol Pavel to opakuje několikrát „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám radujte se!“ Fil 4,4, „Stále se radujte.“ 1Tes 5,16, najdem to i ve starém zákoně „Radost z Hospodina ať je vaší záštitou!“ Neh 8,10, většina žalmů koneckonců není o ničem jiném, než o radosti.

                Vztah s Bohem je o radosti! Jasně, jsou i chvíle, kdy člověku není do smíchu, kdy je mu smutno, kdy je mu prostě a jednoduše naprosto, totálně bytostně blbě. Ale jsme křesťané, a pokud věříme, že Kristus byl vzkříšen, máme v něm naději. A pokud mám naději, mám i jakousi radost (přestože je mi tak blbě, že bych ráno nejradši nevstala z postele).

                Ale když si toto uvědomím, tak si říkám proč to na většině mší vypadá jako na nějaké pietní slavnosti…? Liturgie je krásná věc a obsahuje i hodně výzev k radosti. Vždyť už jenom z každé výzvy „Modleme se…“ (a že jich ve mši je!) se můžeme radovat – vždyť já, hříšná a nedokonalá to osoba, můžu stát před svým Stvořitelem, před svým Králem a Spasitelem. No copak to není super? :-)

                A tak mě to prostě občas přijde líto, když se tak na mši podívám kolem sebe… A zdá se mě to strašně nelogicky - asi jako kdybych šla na rande a celou dobu se tvářila jako bych se už nemohla dočkat až půjdu domů… Zvláštní.

                Nemyslím to špatně. Ani tím nechci říct, že bychom měli rázem všichni do jednoho předstírat radost jak v americkým filmu nebo skákat od "radosti" tři metry do vzduchu, to rozhodně ne. To by nebyla radost, to by byla komedie. Bůh nestojí o přetvářku, naopak, cení si našich emocí a moc dobře ví o tom, když je nám někdy blbě… Ale je tady něco, o čem si myslím, že to můžeme zkusit všichni a ani to snad není tak náročny. Při vstupu do kostela prostě a jednoduše říct třeba něco ve smyslu: „Pane, i když bych odsud nejradši utekla, tak věřím, že mě máš rád a že se mnou teď chceš být. Tak mi prosím pomož zapomenout na chvilku na sebe, být tady s tebou a s ostatníma a radovat se z toho, žes vstal z mrtvých.“

                A jako u všeho – je nejlepší začít od sebe...

                A tož tak no :-)