Dědictví otců zachovej nám, Pane...

V Dolanech se bourá nejstarší a asi i největší statek, co tady byl.

Postavili nám tady kruhové objezd - náves je v tahu. Místo, kde se kdysi dávno sešla celá dědina, aby společně slavila dožaté, už tady NIKDY nebude.

Z nějakyho zvláštního důvodu, potřebujeme mít supermoderní hřiště a satelitní městečko....

Bolí to. Často mě napadá, co by řekli ti sedláci, ktery se den za dnem dřeli na svym polu, kdyby se tam podivali dneska - a viděli podnikatele z města, válet se na místě, o ktery se oni starali celé svuj život.

Starali se o něho, aby ho jednoho dne mohli předat svymu synovi, stejně jako jim ho předal jejich otec, a tomu zas jeho děda.

Přiznám se, že když to teď píšu, tečou mě slzy, protože vidím ty místa tak, jak byly dřív a teď přišel někdo, kdo má peníze a moc a dějou se věci. Změny - jenomže necitlivě.

Staří lidi, ti to nesou vůbec nejhůř. Znám pána, je mu už přes 80, kterymu před barákem postavili (už zmiňovaný) kruháč... Mysleli jsme si, že už se z toho nevzpamatuje.

80 let ráno vstáváte a vidíte náves, vidíte lidi, vidíte vztahy, vidíte život kolem... vidíte kus sebe. A najednou se v 81letech vzbudíte a vidíte kamion - stroj bez duše, bez života a v něm člověka, co neznáte. Podle mě je to krutost. A bolí to. Jenomže se s tím nic nedá dělat.

Na dědině se lidi vždycky znali. Sousedi si pomohli, když bylo potřeba. Všecko se vědělo (taková ta zdravá úroveň drbů...). Člověk nebyl sám - a choval se podle toho. Du po ulici, někoho potkám, pozdravím, on odpoví. Taková normální slušnost. Jenomže doba se očividně mění... Dost mě to dostalo, když jsem jednoho pána (přistěhovali se sem s rodinou, postavili si barák... dokonce chodí do kostela) pozdravila - a on prostě neodpověděl. Viděl mě, díval se na mě a neodpověděl... A takových lidí je moc. Poslední dobou potkávám spíš lidi, co neznám než ty, co znám. To je taky změna...

Doba se mění a já nevím, co s tím. A co přijde dál? Vyjdu za 2 roky na dědinu a budou kolem mě úplně cizí lidi? Postaví se u nás Tesco?

A člověk to vpodstatě nemůže ani nikomu říct, protože většina lidí si bude myslet, že nejste normální, že moc lpíte na věcech, ktery vůbec nejsou důležitý nebo ste staromódní. (To není doměnka, to se mě stalo.)

A proto já, která tak ráda zastávám názor, že nebudu svoje pocity svěřovat internetu místo lidem, tady teď píšu tohle... :-(

Já nevím, jestli to někdo chápete, ale je to neskutečná bolest. Jako by vám někdo bral domov, kus z vás. Vaše vztahy a zvyky, co už nikdy nebudete moct žít jak dřív - stejně tak, jako se už nikdy nebudete moct projít po návsi... a budete se dívat do míst, ktery už nebudou váš domov - protože ta vila, co tam teď stojí a ti cizí lidi v ní od vás budou na hony vzdálení...

P.S.: uznávám, že to zní jako nostalgický žalozpěv a omlouvám se všem, co to vidí jinak...